Krásný den všem odpůrcům vlka.
Dostala jsem tu výjimečnou příležitost vyjádřit se k této psovité šelmě a chtěla bych za to poděkovat.
Často slýchám od ostatních : ,,Co máš pořád proti těm vlkům, proč ti tak vadí? Vždyť tobě nic nezabili. ‘‘ Pokusím se vám teď dopodrobna vylíčit moje zkušenosti s tímto predátorem, který se pro mne stal úhlavním nepřítelem.
Asi před 5 lety jsem dostala ten praštěný nápad, že se přestěhuji sem na Broumovsko, s tím, že jsem tady poznala svou osudovou lásku a budu tady šťastná. Ale to jen tak pro srozumění.
Snad každý v této lokalitě ví, že se věnuji chovu Jagdteriérů. Toto plemeno je mi souzené a i přes ty jejich malé lumpárny, které mi občas provádí, bych na ně nedala dopustit. A o jedné příhodě Vám teď budu vyprávět. Bohužel nemám na to žádné důkazy, ani fotografii, ale když Vám jde o život, to poslední, na co myslíte, je udělat si selfie s vlkem. Stalo se to před 4mi lety na Křížovém vrchu. Byla zima, padal sníh a já byla na procházce se svými čtyřmi Jagdteriéry. Protože vím, že zvěř v zimním období potřebuje klid, měla jsem je všechny na vodítku. Procházeli jsme mírně prorostlým lesem, když v tom jsme narazili na částečně okousaného koloucha, který ležel v krvavém kruhu. V tu chvíli jsem věděla, že je zle, že vlci nemohou být daleko, zvěřina je ohlodaná jen z části. Hned jsme vyrazili k domovu. Najednou, zničehonic, se mi napnula všechna vodítka a psi začali štěkat jako smyslu zbavení. Ze smrkové mlaziny se proti nám vynořil obrovský vlk. V ten moment jsem se nezmohla na nic jiného, než zařadit pomalu zpátečku a jít v doprovodu vlka ke mně domů. Vzhledem k tomu, že mám pouhých 163cm a ta cesta domů mohla trvat dobrou půlhodinu, tak to byl pro mne tak silný zážitek, že na to do smrti nezapomenu. Nebýt těch malých a odvážných pejsků, tak tu dnes nejsem, protože mu nebylo zatěžko vyprovodit nás až do vesnice, kde na silnici to teprve vzal na druhou stranu.
Druhý příběh, který Vám chci vyprávět, se stal chvíli potom, na jaře u mě za domem. S jednou z mých fen se mi nepodařilo složit zkoušky vloh, protože nehlásila na čerstvé stopě. Tak jsem si řekla, že to půjdeme pilovat. Za domem na louce jsem ji vypustila a najednou jí slyším, jak hlásí. Pomyslela jsem si „ Jo, super, přeci jenom v sobě tu hlasitost má, jenom jsme neměly štěstí. “ Zničehonic jí ale začal pronásledovat světlý flek a pustil se do ní. Fena začala naříkat a tak jsem okamžitě pustila druhého psa, aby jí šel bránit. A taky že ano. Fena využila příležitosti a utíkala se schovat do lesa. Chvíli se ten světlý flek pral s mým psem, ale po chvíli to vzdal a šel si zpátky pro fenu. Ta opět začala naříkat a já stále nechápala, co se děje. Až když jsem doběhla na kraj lesa, vynořil se proti mně šedý vlk. S křikem a nožem v ruce jsem ho zahnala. Pes se mezitím ke mně vrátil a já jsem utíkala k místu, kde jsem naposledy slyšela fenu. Jenomže na místě jsem našla jen její reflexní vestu. Rozhodla jsem se, že ji budu hledat, dokud ji nenajdu. Celé odpoledne jsem procházela lesy v okolí, ve vesnici se ptala lidí, jestli ji neviděli, ale po malé Fatynce jakoby se slehla zem. Když už jsem byla na dně svých sil, napadlo mě podívat se domů, jestli není někde schovaná. Jaké to bylo překvapení, když jsem nebohou Fatynku našla schovanou v dřevníku! Ještě se celá chvěla. Po pečlivé prohlídce jsem na ní našla otisk čtyř zubů. Po tomto útoku je fena bázlivá a útočí mi na všechny psy bez rozdílu věku, pohlaví a velikosti.
Po těchto zkušenostech jsem došla k závěru, že život na Broumovsku stojí za h…o, protože nemůžu jít v klidu se psy na procházku, protože nikdy nevím, kdy na nás zaútočí vlci, nemůžu si je připravovat na zkoušky, protože tak budu riskovat, že se vrátím bez nich, nemůžu s koněm na vyjížďku, protože nevím, kdy nás napadnou vlci, nemůžu se synem na houby, protože nikdy nevím, kdy narazíme na vlky. Můžu vám s čistým svědomím říct, že už toho mám plné zuby a nemůžu se dočkat, až nám tady v České republice povolí částečný odstřel, jako je tomu na Slovensku. Jednou provždy těm vlkům musíme nastavit hranice a ukázat jim, kde je jejich místo. Je na čase uvědomit si, jaké nám hrozí nebezpečí a stanovit si priority. V tuto chvíli je to buď oni, nebo my. A pokud vím, je to člověk, kdo stojí na vrcholu potravního řetězce, proto nevidím jediný důvod, proč bychom se měli teď kvůli nim omezovat. Žijeme ve svobodné zemi, tak chci svobodně žít!!!
Jagům Zdar!
Veronika Garetová
8.listopadu 2020