Dřív jsem vlky naprosto zbožňoval. Nechtěl jsem přistoupit na nic menšího než jejich absolutní ochranu, tak trochu jim zametat cestičku při jejich návratu do české krajiny. To se změnilo, ale dodnes je obdivuji. Pro jejich schopnost lovu, schopnost udržet se při životě i přes veškerá pronásledování, která je staletí stíhají, a pro neuvěřitelně vyvinutou sociální strukturu v rámci rodiny. Současně vím, že jejich návrat způsobuje mnohým lidem závažné problémy, které ochránci nemůžou přehlížet.
Kromě vědeckých článků to jsou diskuze s lidmi, jejichž životy vlci bezprostředně ovlivňují. Především chovatelů a chovatelek ovcí, koz a dalších hospodářských zvířat v oblastech, kde se vlci usadili. Díky těmto diskuzím se už nedívám na vlka pouze pohledem ochránce zvířat, ale i pohledem ekologa. Jsem schopen připustit, že při překročení určité meze může být vlk v krajině nežádoucí. Podle mě není důležité přežití každého jednotlivce, ale přežití vlka jako druhu. Právě to může ohrozit jeden problémový jedinec, jehož chování vyvolává kontroverze a vrhá na vlky špatné světlo. Jsem přesvědčený, že když se tento problémový jedinec odstřelí, ušetří to vlka jako druh.
Vlk zabije víc ovcí, než je schopen sníst. Proč to dělá?
To nevím. Existuje několik teorií, které se to snaží vysvětlit. Někdo to přirovnává ke zvýšení adrenalinu v lidském těle, kdy ve stresových situacích jednáme zkratkovitě, jinak než s chladnou hlavou. Někdo říká, že je to pro vlka zábava a někdo chování vlka přirovnává k chování kuny nebo lišky v kurníku. Jiní si myslí, že vlka štve, že když uloví jednu ovci, ostatní hystericky bekají. A tak je pokouše, aby měl u žrádla klid. Tyto teorie mají různou relevanci, já se nejvíc přikláním k adrenalinu. Ale s jistotou na to neumí odpovědět nikdo.
Rozhovor z Jiřím Benešem, Slovensko-česko-nemecký online magazín JÁDU, Goethe-Institut
kráceno