…Starý Lobo, či král, jak mu říkali Mexičani, byl obrovský vůdce vybrané smečky šedých vlků… a všude, kde se objevil se svou věrnou tlupou, zavládla hrůza a zděšení mezi dobytkem a zloba a zoufalství mezi dobytkáři… Jedné listopadové noci v roce 1893 zadávil ten žlutý vlk a Blanka 250 ovcí, zřejmě jen tak pro zábavu; z jejich masa nepozřeli ani sousto… E. T. Seton, Lobo, král Currumpawy ve sbírce Divoké děti lesů.
Vlci, příroda a chovatelé ovcí
Od roku 1994 se u nás objevili vlci. Ale to je jen skutečnost, nic víc. Snad je to, alespoň pro ekology, dobrá zpráva. Mají radost, že v naší přírodě jsou zase vlci. Lépe by bylo za počátek skutečného výskytu považovat rok 2014, kdy se podle AOPK začali vlci u nás rozmnožovat.
Pokud se v naší z dřívější doby zbědované přírodě – ne, že bychom v tom zbědovávání iniciativně nepokračovali dál – objeví chráněný nebo kriticky ohrožený druh živočicha nebo rostliny a z jeho zvyšujících se stavů, počtu jedinců nebo ploch je zřejmé, že v prostředí prosperuje, obvykle to znamená, že se něco zlepšilo. Potěší to každého prostého milovníka přírody, amatérského i profesionálního ekologa. Je to prospěšné pro nás všechny.
Chceme tu vlky?
Ale rozšíření vlka v naší přírodě nevypovídá o zlepšení čistoty vod ani vzduchu, zvýšení podílu přirozených porostů nebo jiného obnovení či zlepšení přírodních podmínek. V rozšíření vlků u nás žádnou prospěšnost nevidím. Daleko lepší by bylo, kdyby vlci zůstali, kde byli. A jak vyplyne dále, pro luční a pastevní porosty, typické a potřebné pro přírodu hor a podhůří, to může znamenat vážné a skutečné ohrožení ve značné míře. Včetně řady vzácných, chráněných i kriticky ohrožených druhů rostlin a živočichů, které luční a pastevní porosty doprovázejí.
V prvé řadě je ale závažným ohrožením pastevního chovu ovcí, skotu a koní. V širší souvislosti vlci už ohrožují zaměstnání lidí, prosperitu farmářů, jejich dodavatelů i příjem obcí.
Myslivci už ví – a lze to doložit, že ani představa o vlkovi, přirozeném a žádoucím predátorovi slabých či nemocných kusů volně žijící zvěře není zdaleka pravdivá.
A rovněž úplným nesmyslem je představa naivních vlčích odborníků, že vlk je plachá šelma, která se lidem a lidským sídlištím vyhýbá. Pravý opak je pravdou.
Ale zpět k vlkům a volně žijící zvěři. Z nálezů zvěře stržené vlky je podle vývinu kostry, parohů jelenovitých i toulců muflonů nezpochybnitelné, že jim podléhají i silné, chovatelsky cenné kusy zvěře. Nenahraditelná škoda je kromě jiných na chovu volně žijících muflonů v honitbě Machov který vlci v podstatě zdecimovali.
Pracovníci ochrany přírody společně s různými ekologickými spolky, mezi kterými dominuje hnutí Duha, vytrvale a nepravdivě zkreslují skutečnost, že vlci prioritně napadají ovce na pastvě a také i koně a skot. Lépe řečeno, popírají a hrubě překrucují vše, co souvisí s útoky vlků.
Mluvíme-li s chovateli, kterým vlci opakovaně napadli a napadají stáda ovcí, vždy slyšíte, že perspektiva dříve dobře prosperujících chovů je velmi špatná. Jen chovatel si dokáže uvědomit a představit sílu i hrůzu tak negativního a demotivujícího zážitku: „Už nikdy,“ řekl mi postižený chovatel, „nepůjdu k ovcím beze strachu, co zase uvidím.“
A zmíněná perspektiva: Ještě před několika lety chovatelé ovcí a masného skotu, když po dvaceti letech přivedli chov k prosperitě, počítali s jeho předání synům či vnukům. Tvrdou prací dokázali vybudovat chovatelské zázemí, odchovat základní stádo a mít v daných přírodních podmínkách přinejmenším dobrou užitkovost. „Nedokáži si představit, že bych po takové zkušenosti s klidným svědomím předal synovi chov s tak beznadějnou perspektivou.“ – to je skutečný autentický výrok.
Jedním z nereálných argumentů ekologů je budování ohrad a jiných zařízení pro zvířata na pastvě. Ty by měly podle názoru ekologů hospodářská zvířata proti vlkům chránit.
Z materiálu Program péče o vlka obecného uvádím v připojené tabulce výši vyplacených náhrad škod způsobených vlkem obecným v letech 2002 až 2019 v ČR (stav k 31. 12. 2019, zdroj: Ministerstvo financí ČR).
Pro objektivnost je ještě třeba z Programu… citovat: Významnější nárůst výše škody v roce 2019 nicméně souvisí nejen s počtem škod, ale také s úpravou metodiky stanovení jejich výše podle dohodnutého ceníku mezi MŽP a MZe, resp. chovatelskými svazy.
Buď jak buď, nárůst mezi lety 2015 až 2019 je skutečně hrozivý. Ale pokud chovatelé už od roku 2017, z praktického dopadu od počátku roku 2018 uplatňovali výši škod podle úpravy, pak je nárůst mezi rokem 2018 a 2019 nejen hrozivý, ale svědčí spíše o tom, že asi nejde o zvyšování jejich stavů pouhou přirozenou migrací nebo reprodukcí.
Snad je úhrada škod v uvedených částkách alespoň zčásti kompenzací ceny jednotlivých kusů. Nikdy ale nelze nahradit hodnotu práce na chovu samotném, jeho celkovou chovatelskou hodnotu i cenu všech souvisejících pracích a náklady chovatele, když bude muset chov ukončit.
Další škodou bude postupná devastace lučních a pastevních porostů. Chovatelé by měli hledat možnosti, jak vyvodit přímou trestní a materiální zodpovědnost bezstarostných úředníků a aktivistů, kteří slepě a naivně brání rozumné a nutné regulaci vlků.
Ne stát – nikoliv hodný a bohatý strejda – ale my všichni budeme přispívat na škody způsobené vlky. Snad by měly být hrazeny přímo z rozpočtu Ministerstva životního prostředí a také z prostředků ve věci ochrany vlků tolik iniciativního Hnutí Duha. Byl by to dobrý projev přímé zodpovědnosti za vlastní skutky nebo činnost.
Ostatně nejen škody, ale i monitoring rostlin, živočichů i biotopů je součástí činnosti AOPK ČR a pracovní náplně některých zaměstnanců. Některé práce jsou zasmluvněny externě - v případě vlků jsou to například genetické analýzy, v roce 2020 náklady činily 50 000 Kč. Zasmluvněn je i externí monitoring velkých šelem, v roce 2020 bylo proplaceno 152 000 Kč. Monitoring šelem je i součástí některých mezinárodních výzkumných projektů (například projektu OWAD), které jsou hrazeny z evropských zdrojů, protože zvířata sdílejí jeden prostor bez ohledu na státní hranice.
Ochrana přírody a asi hlavně Hnutí Duha musí vlky před vstupem na území ČR prokazatelně poučit o skutečnosti, že ploty a ohrady o výšce 120 cm jsou pro vlky nepřekonatelné, vlky podepsané protokoly archivovat po deset let. Ideální činnost pro vlčí hlídky. Součástí poučení musí být implantace z dálky identifikovatelných vlčích ušních známek s indexem kraje a okresu a kódem přiděleným jednotlivým vlkům (nutno uvést na protokolu). Samci modrá známka, samice růžová. Dále je nutná povinnost vlčic přivést vlčata ve věku čtyř měsíců k poučení a označení. Bude doporučeno, aby chovatelé označovali ploty a ohrady schválené AOPK úředním certifikátem, který by vlci povinně respektovali.
Hmm, ano, je to hloupý vtip. Ale tolerovat vlčí útoky a svalovat vše na nedbalé chovatele, to není vtip, to je jen arogantní, hloupé a nezodpovědné chování úředníků a aktivistů, kteří mají své příjmy a životní úroveň zajištěné. Je tu jistá podobnost s vlky – protože nejsou vystaveni pronásledování za svou faleš, nezodpovědnost a neodbornost, mohou si své útoky na chovatele dovolit.
Vítáme vás, švédský stůl je připraven, račte k pohoštění…
Ale doopravdy a vážně: Kompromisní varianta – pokud by taková vůbec mohla existovat – soužití vlka v přírodě za současného zachování pastvy hospodářských zvířat by nutně znamenala napřed vybudovat skutečně vlkům odolné ploty a ohrady, zajištění dostatečného počtu psů plemen schopných skutečné ochrany stád. A důslednou regulaci stavů vlků a eliminaci problémových jedinců. Zkušenosti chovatelů ale ukazují, že to ani principálně možné není. Ochrana stád psy má více nevýhod a rozporů, než kladů.
To je přece obrovský rozpor. Šelmy přijdou do prostředí, kde se ovce pasou na velkých plochách. Ovce jsou ze své přirozenosti na pastvině od poloviny dubna do konce listopadu 24 hodin denně. Pak nastává doba bahnění a ovce jsou umísťovány do částečně chráněných objektů. U některých chovatelů do zděných, zastřešených ovčínů, ale často bývá zimní objekt zastřešen jen částečně, nebo zbudován pouze ze zástěn proti větru, krmných zařízení a ohrad. Ovcím to vyhovuje. Variant může být více a dojená plemena mají chovatelské zařízení na stavebně a technologicky vyšší úrovni.
Z obvyklých způsobů pastvy vyplývá, že část pastvin pro ovce nebylo dosud zapotřebí nějak plotit, ani elektrickým ohradníkem. U koní a masného i dojeného skotu je to nutnost. Na pastvině ovcím stačí jen ohradník nebo jednoduchá ohrada se dvěma až třemi břevny. Ploty a ohrady k plně spolehlivému zabránění útoků vlků ale vybudovat prostě nelze, už jen pro negativa působící proti vzhledu krajiny, migraci volně žijících zvířat, pohybu lidí, ale i kvůli členitosti terénu. Porosty kolem ohradníku se musí sekat. Náklady na vybudování a údržbu plotů či ohrad podstatně zhoršují ekonomiku chovu ovcí a pokud jsou ještě zvýšeny střežením, nemůže být chov rentabilní.
To jsou ekologové, kteří radostně vlky vítali, div ne zvoněním na kostele jako mužici v Saltykově městě Hlupově, skutečně tak naivní, že předpokládali, jak vedle ideálně připravené kořisti, s mimořádně silným pachovým signálem a žádnou plachostí, bez geneticky i zkušenostmi nabytého ochranného chování, připravené v ohradách nebo volných stádech, budou vlci lovit mnohem více pohyblivou a s přírodou sžitou zvěř? Všechny historické prameny hovoří o škodách na hospodářských zvířatech i útocích na člověka.
Jsou ekologové schopni anebo ochotní uvážit a uznat, že pro tak fyzicky zdatnou a obratnou šelmu je jimi doporučovaná výška ohrad a plotů 120 cm jen výzva, ale nikoliv překážka? Tu vlk překoná s jehnětem v zubech a chovatel ani nepozná, že přišel o právě narozené nebo několik dní staré mládě.
A účinnost elektrického ohradníku? K vlčímu šklebu či smíchu! Vlk jej přeskočí a zděšené ovce ohradník strhnou. Někdy postačí pouhá přítomnost vlka nebo smečky za ohradníkem. Ovce při panickém nahloučení rovněž ohradník strhnou a při útěku se samy servírují…
Dovede si ekolog, zjevně neuvažující jinak, než úvahou vytvořenou fanatizmem a sobectvím, vůbec představit, co se stane se zděšeným stádem masného skotu – býci dosahují živé hmotnosti přes 600 kg nebo koní? Jaké riziko hrozí v takovém případě lidem i zvířatům v blízkosti silnice?
Jediné řešení, které jako kompromis zachová vlky v naší přírodě, je výběr oblastí s minimem pastevních hospodářství, v srdci chráněných přírodních rezervací. I zde ale bude nutné stanovit počty vlků a důsledně je sledovat a vyhodnocovat a asi i následně regulovat. Pokud jsem v textu zlehčoval formu práce vlčích hlídek, tak jedině tato činnost může mít smysl.
A opusťme, prosím, ten ekovlkofanatiky, ať amatérskými nebo profesionálními, na piedestal postavený do nebe sahající nesmysl, že vlk je kriticky ohrožený druh. Je-li něco kriticky ohroženo, pak nejen ekonomika, ale sama existence pastevních chovů. Je ohrožena vlky a jejich vlivem na hospodářská zvířata i volně žijící zvěř, krajinu jako celek s kolidujícím pastevním hospodářstvím. Je ohrožena rozumné či věcné úvahy neschopnými fanatickými ekology. V euroasijském prostředí je naprostý dostatek destinací, kde vlk bude spolehlivě přežívat, množit se a podílet se na přirozené regulaci volně žijících zvířat i lovné zvěře.
Vlci a zvěř
Jedna z relativně rozumných úvah ponechává vlkům prostor v krajinných celcích s minimem lidské činnosti. Snad by to mohla být centrální Šumava nebo některé bývalé vojenské prostory – nyní vojenské újezdy. Snad zde by mohl vlk prokázat, že je jeho existence v krajině s minimem hospodaření a jiné lidské činnosti přijatelná. První zkušenosti sdělené lesníky, kteří se v toto prostředí profesně pohybují několik desítek let, však dobré nejsou. Vlci, jak už bylo v textu zmíněno, ani zde zdaleka neloví pouze slabou nebo zdravotně handicapovanou zvěř. Fakt je, že v těchto typech lesního hospodářství se i nad vlky strženými, trofejově či chovatelsky hodnotnými kusy zvěře přivře oko. Za problematické se ale obecně považuje nadměrné rušení zvěře. To má důsledek nejen na její kondici, ale hlavně na skutečnosti, že zvěř je zahnána do stanovišť, která běžně nevyhledává a zde následně působí nadměrné škody.
Částečný výčet tvrzení vlkofilů na amatérské i profesionální úrovni včetně Hnutí Duha
Vlk udržuje přírodní rovnováhu a zdravé lesy.
Vlčí expanze pro naši přírodu pozitivní.
Většinu přirozené potravy vlků tvoří volně žijící zvěř, a to ještě hlavně slabé a nemocné kusy.
Vlci loví pomalejší a zaostávající jedince, kteří jsou v slabší tělesné kondici.
Výjimečně může docházet k útokům na hospodářská zvířata.
Vrací se k nám vlci. Naučme se s nimi znovu žít, jako to uměli naši předkové.
Škody: hlavní viník je chovatel, který se nenaučil s vlkem žít.
Řádné ohrady a ploty brání útokům a vlkům.
Pastevecký pes je ochrana proti vlkům.
S chovateli průběžně jednáme, vysvětlujeme jim, jak stáda zabezpečit.
Vlk je plachý, lidem se vyhýbá.
Vlk na lidi neútočí.
Lidé patří do měst a příroda je pro vlky.
Co tedy dále?
Měli bychom si položit vedle sebe několik závažných okolností související s výskytem, šířením a absolutní ochranou vlka.
První je nikoliv pouhá okolnost, ale v současné době reálně nabytá zkušenost, že smečky vlků systematicky napadají hospodářská zvířata a při větším rozšíření skutečně znemožní pastevní chov. Později nutně dojde k postupné devastaci přirozených lučních a pastevních ploch, které jsou významnou součástí naší přírody.
Útoky vlků na pasoucí se zvířata, tedy na ovce, kozy, hovězí dobytek i koně se stávají pravidelné a časté. Stát je nucen škody v řádech milionů ročně hradit a měl by přispět na ohrady a ploty. Jenže ty, měly-li být účinné, nelze prosadit z krajinotvorných důvodů.
Většina evropských států začala s absolutní ochranou vlka podstatně dříve, než se vlk rozšířil u nás a spolu s rozšířením došlo i u nás k jeho absolutní ochraně. V současnosti se v těchto zemích zdvihla mohutná vlna protestů vlčími útoky postižených chovatelů, postupně se ochrana začíná uvolňovat, povoluje se regulace stavů a dokonce i ze strany vrcholných státních orgánů ochrany přírody dochází k projevům nevole a kritiky vůči fanatizmu amatérských či profesionálních ekologů ve věci absolutní ochrany vlka.
Proč bychom si z toho měli brát poučení? Napřed zopakujeme astronomické škody na hospodářských zvířatech a pak… snad.
Dolní Sasko je druhá největší ze 16 spolkových zemí Spolkové republiky Německo. Jen v Dolním Sasku je v současné době 35 vlčích smeček plus pár párů a jednotlivá zvířata. V této souvislosti vyvstává podle ministra životního prostředí Liese otázka, zda jsou vlci jako druh stále tak ohroženi, že musí být chráněni jako dříve. V roce 2020 vláda financovala opatření na ochranu stáda v hodnotě přes 5 milionů eur. (rozhovor z 28. ledna 2021 s ministrem životního prostředí Olafem Liesem)
Co zbývá chovatelům? Nikoliv oči pro pláč. Jsou to pracovití a zdatní lidé. Musí se bránit všemi právními i jinými prostředky. Je už podáno několik podnětů k soudům. Je třeba žádat a soudit všechny škody na zvířatech, ať se jedná o ovce, kozy, skot i koně. Je třeba žádat náhradu škod v plné výši: mělo by se týkat i snížení užitkovosti vlivem stresu vlky rozehnaných zvířat, podávat podněty k úhradě za střežení ovcí, využívat všechny prostředky k úhradě opatření ke snížení útoků. Chovatelům byly slíbeny prostředky na úhradu oplocení, tedy částečně fungující prevenci. Ale teď je nelze poskytnout.
Pohled veřejnosti na vlky není pro chovatele optimální. Vlk je v masmédiích prezentován jako užitečný, s argumentem, že do naší krajiny odedávna patří. Propagaci vlka jsou příznivé i argumenty o přezvěření většiny honiteb. Vlk je – nebo jej lze prezentovat jako fotogenické zvíře, a najednou je zobrazován jako symbol zdravé přírody.
Naše laická veřejnost nevnímá chov hospodářských zvířat příliš kladně. Ekologové poukazují na produkci skleníkových plynů a vysokou potřebu krmiv. Děti do poměrně vysokého věku netuší nic o přirozeném vztahu člověk a zvíře k jeho obživě, vztahu, který je vyjádřením historie, kulturnosti a životní úrovně každého národa či etnika. Nepochopení smyslu chovu a porážky zvířete nás provází posledních dvacet let. Maso jako základní potravina se nezískává v chovech a zpracováním těla poraženého zvířete, ale naporcované v obchodech.
Ani myslivost už není veřejností vnímána tak kladně, jako dřív. Laik si neuvědomuje, že zvěřina je ideální bioprodukt, zvěř je zbavena života bez stresů. Žije volně, samostatně, bez granulí a siláže, v odpovídajícím klimatu a způsobem, který jí vyhovuje.
Z dosavadní výchovy dětí i působení na dospělou část populace vyplývá, že pohled na porážku či střelené zvíře je nepřípustný a do médií nepatří. Domácí zabíjačky nebyly jen zaopatření potravy. Byl to významný a funkční folklór, kdy člověk od dětství pochopil, že zvíře musí zabít rychle a bez stresů, že zpracování jeho těla (bourání) je vysoce profesionální činnost hodná uznání až obdivu. A dobře provedena patří k životu kulturního člověka.
Pitomá a nepochopitelná faleš vedla až k vytvoření zástěn pro zabíjení kaprů při jejich vánočním prodeji. Došli jsme tak daleko, že zabít a zpracovat králíka či kuře z vlastního dvorku je pro jejich držitele (záměrně nepíši chovatele) nebetyčný problém. Nebo to nedokáží vůbec.
Stejně pitomá faleš je důvod, proč se v médiích téměř nesetkáme se záběry či fotografiemi zvířat napadených vlky, proč dost dobře nelze publikovat skutečná, vlky způsobená zranění zvířat nebo zvěře. Utrpení desítek zvířat těžce zraněných při jediném napadení vlky zatím medializovat nelze. Bude obtížné, ale snad nikoli nemožné prokázat, že trpící zvířata jsou následek nezodpovědné i neodborné ochrany vlků.
Čeká nás i tvrdší a náročnější vyjádření – argumenty o nesmyslně přemnožených vlčích smečkách. Stojí před námi i úvaha o utrpení zvířat jako trestném činu, za který by měli nést zodpovědnost nekritičtí zastánci vlků. Právně to ovšem zatím možné není.
Každý z postižených chovatelů by se měl vážně pokusit o možnost přístupu do médií, přímo předkládat škody, důkazy, argumenty a perspektivy takto postiženého chovu.
Na Šumavě je jeden z památníků připomínky poslednímu zastřelenému vlkovi. Asi si udělám cestu a dám k památníku pěknou kytku. Pro zdatného a osvíceného lovce a vzpomínce, že na Šumavě – symbolicky v českých zemích – byl od roku 1874 od vlků pokoj. Ve skutečnosti je pomníků a památníků víc. V Beskydech, na Českomoravské vysočině… To jen připomíná, že lidé měli velký důvod ke spokojenosti, že v jejich okolí je s vlky konec.
Lidé s vlky nikdy nežili, ale vždy jen bojovali. A dnes? Zákony pod tlakem ekologických lobby nastavily extrémní a nereálnou ochranu vlka: Pouze nezodpovědní jedinci, odtržení od života na venkově, se svými zajištěnými příjmy, mohou vyslovovat a diktovat farmářům a chovatelům nepravdivé, nereálné a nefungující opatření (autentický výrok úspěšného chovatele ovcí).
Ing. Martin MOHELSKÝ