V rozhovoru pro Bayerisches Landwirtschaftswochenblatt je stále zřetelně slyšet zděšení farmářky Ingrid Rodler-Köstlerové: „Toto zvíře stálo pár metrů přede mnou, klidně si mě prohlédlo a zase pomalu odešlo. Nebál se mě,“ hlásí.
Byl pátek 28. října, když se jí stal zážitek, který ji rozčiluje dodnes: v 7 hodin ráno otevřela vchodové dveře a na jejím dvoře bylo zvíře, které okamžitě poznala jako vlka. "Opatrně jsem pak nahmatala mobil, protože jsem chtěla vlka vyfotit, ale zároveň jsem z něj nespustila oči," popisuje a sama je asi trochu překvapená, že tak dokázala zůstat klidná. „Vlk se na mě podíval a, jakkoli to teď zní divně, měl velmi sebevědomý, téměř arogantní pohled, nebylo v něm ani stopy po nejistotě nebo dokonce strachu,“ je si dnes jistá.
Když poprvé vyslovila podezření, že vlk mohl zabít kočky, nebrali ji vážně.
Mnohem důležitější je ale pro ni ještě jeden aspekt: „Pokud je tady vlk, který se lidem evidentně nevyhýbá, který neutíká, když před sebou vidí člověka, tak nemůžete předstírat, že je to v pořádku a že na tom vůbec nezáleží,“ říká. "Co by se stalo, kdyby tento vlk napadl člověka? Třeba i dítě, které se nemohlo vůbec bránit?" To je v tuto chvíli její hlavní starost.
Vlka popisuje jako „většího než moji dva pastevečtí psi. Neměli by šanci, kdyby došlo k boji," říká. „Nevím, jestli by jejich přítomnost k něčemu byla, ale se psy se cítím trochu bezpečněji." Když je ve stáji se svým dojným dobytkem, zavře za sebou raději vrata.
„Není mým záměrem vyhubit všechny vlky. Myslím si, že ochrana lidí je na prvním místě. Nemusíte čekat, až se něco stane, protože ne každý vlk se chová tak, jak si ho aktivisté, kteří k nám chtějí vlky přesídlit v co největším počtu, představují.“