Smečka vlků v Nové Peci na Šumavě se s tím nepárala. Co bude dál?

  • 13. prosince 2021
  • 5 minut čtení
  • 559
Svůj odborný pohled na vlčí problematiku napsal Jiří Mánek, český ochránce přírody a manažer. Celý profesní život se věnuje ochraně přírody na Šumavě, od roku 1995 pracoval na Správě NP Šumava, od července 2012 do dubna 2014 jako ředitel Správy NP a CHKO Šumava. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, konkrétně Katedru učitelství (obor biologie a chemie) s rozšířením o Katedru ochrany životního prostředí (získal titul Mgr.). Později studoval obor lesní inženýrství na Fakultě lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze.

Devátého prosince přinesl deník BLESK zprávu o tom, že v našem regionu Lipenska roztrhala smečka sedmi vlků loveckého psa, fenu jagdteriéra. Stalo se tak při lovecké naháňce nedaleko Nové Pece, kdy v leči byla řada lovců i se psy.

Předně mi je líto jagošky jménem Koryna a vyjadřuji tímto také soustrast rodině lesníka Miroslava Novotného, která byla majitelem fenky a milovala ji. Každý lesník profesionál musí počítat s tím, že jeho lovecky upotřebitelný pes je při lovu v nebezpečí, když ale o něj přijde, je to pokaždé smutné.

Podle svědectví přítomných při lovu bylo v leči na naháňce 8 vlků! Asi 4 km od obce Nová Pec. Co na to říci? Chci věřit tomu, že si vlk na Šumavu našel cestu sám a ponechávám stranou více či méně zlé jazyky, které hovoří o záměrném vypouštění a přiživování vlčí populace na Šumavě. Vlk je symbol divoké přírody a je podle zákona stoprocentně hájený. Před čtyřmi roky jsem psal do časopisu Lipensko článek o tom, jak jsme rádi, že vídáme tu a tam vlka zachyceného na fotopastech v oblasti Loučovic. Od té doby uplynulo v řece Vltavě dost vody a vlčí populace na Šumavě doznala značných změn. Vlčí populace na Šumavě bez pochyby nadále poroste. Dá se očekávat, že bude akcelerovat v příštích pěti letech. Vlk tu obsazuje ekosystém, kde je přemnožená jelení zvěř, která tvoří dominantní část jeho potravy. Už mám informace z celé Šumavy, že mladých kolouchů znatelně ubývá. To proto, že vlci mladé, nezkušené a slabší kusy snadno loví. Vlk přišel, aby nastolil v lesích Šumavy a Lipenska novou rovnováhu. Dokud bude mít co žrát, bude početně přibývat. Až začne mít hlad, jeho populace zase klesne a dojde k nastolení nové rovnováhy mezi vlkem a jelenem.

O vlcích na Šumavě jsem slyšel mnohé. Od dětství, až po akcelerovanou současnost. I v článku Blesku se popisují autentické zážitky, kdy lesník postřelí na Jeleních vrších divočáka, a při dohledávce z něj druhý den najde jen chlupy a pár ohlodaných kostí. Varovné setkání popisuje ve stejném článku lesník z oblasti Klápy u Schwarzenberského kanálu, kdy potká tři vlky. Z 20 metrů na něj koukají, a když po jich hodí klacek, dva utečou, ale ten třetí zůstane stát. To není samo sebou, tak se divoký vlk nechová. Když v jiné honitbě na Šumavě zastřelili koloucha, pět minut potom začnou vlci výt a ve smečce šesti kusů si pro koloucha jdou. Vlci dobře vědí, že rány na Šumavě jim nepatří. Rána z kulovnice tu pro vlka znamená jediné, že někde bude brzo něco k žrádlu.

Ale ještě jsem neslyšel o tom, že by na Šumavě smečka 7 vlků v přítomnosti lovců roztrhala loveckého psa. Jestliže je v leči plné lesníků a jejich psů smečka vlků, kteří místo toho aby utekli, zaútočí, pak to svědčí to o tom, že se tu vlci vůbec ničeho nebojí. To má podle mě tři důvody. Jednak jsou na vrcholu potravního řetězce, takže nemají žádného predátora, před kterým by měli být ostražití. Lovci je ze zákona redukovat nesmí, takže se místní vlk v zásadě nemá čeho bát. On totiž neví, čeho by se měl bát. Za druhé, už ve dvou kusech se cítí vlci sebevědomě a chovají se jako lovící smečka. Jestli jich je osm, jsou v podstatě neohroženi. A za třetí, nikdo nevíme, jak jsou ti šumavští vlci čistokrevní a čistě divocí. Není známo, do jaké míry tato zvířata v sobě nosí krev domestikovaného psa z nějakého předchozího křížení. Taková zvířata se pak nechovají jako úplně divoká. Asi by to chtělo genetickou analýzu a podívat se zda a nakolik je u šumavských vlků přítomna genetická informace psa, případně porovnat vlky v lese s vlky chovanými za plotem.

Z toho všeho mi vyplývá, že každá ochrana přírody má mít své racionální mantinely. Je třeba to velmi bedlivě monitorovat a ve chvíli, kdy meze přetečou, bude třeba zasáhnout kulovnicí. Dříve nebo později se takové regulace musíme dočkat a domnívám se, že raději dříve, než později. V každém případě to již nyní pro Šumavu chce jasný plán, kdy a jak počty vlků regulovat, jinak jejich sebevědomí a drzost poroste. To bude na orgánech ochrany přírody.

Na otázku jestli se máme bát, bych jako přírodovědec asi měl odpovědět, ne divokého vlka se bát nemusíme, on se bojí víc než my. Ale s ohledem na řadu výše popsaných okolností, bych si při setkání se smečkou vlků na žádného hrdinu a roztouženého přírodomilce rozhodně nehrál.

Norský výzkumný ústav Norwegian Institute for Nature Research získal a prostudoval údaje o 489 jasně zdokumentovaných případech napadení člověka vlkem - za uplynulých 18 let ze všech oblastí výskytu vlčích populací (26 napadení bylo fatálních) a ještě jednou tolik napadení z evidence vynechali pro nedostatek důkazů. Nejbližší takové napadení bylo popsáno z Polska. Budu si přát, aby norští výzkumníci nemuseli do své databáze zanést nová napadení od podivně se chovajících vlků ze Šumavy. Vyrostl jsem v hájovně na Šumavě, nejprve na Svatém Tomáši, pak na Horské Kvildě. Celé dětství jsem si hrál v lese a v rašeliništích. Vychoval jsem tři děti. Kdybych dneska žil v oblasti Jeleních vrchů a Nové Pece, asi bych své děti do lesa hrát jen tak nepouštěl a psa na volno bych nepustil nikdy. Asi na to nejsem dostatečný hrdina. Nebo kaskadér?

Autor: Jiří Mánek | čtvrtek 9.12.2021 13:26 |

Zdroj: https://manek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=780163