PREZENTACE KE STAŽENÍ NA KONCI ČLÁNKU.
Vlk v roce 2018
Myslivost 12/2018, str. 40
Škody rostou, plán péče je v nedohlednu Mezinárodní konferenci Vlk v roce 2018 pořádanou Českomoravskou mysliveckou jednotou hostil 30. října 2018 krajský úřad v Liberci. Z vystoupení hostů napříč názorovým spektrem od myslivců, přes zemědělce až po ochránce přírody vyplynulo především, že Česká republika by měla začít intenzivně pracovat na racionálním plánu péče o vlka.
Z vystoupení jednotlivých řečníků v průběhu konference vyplynulo, že nutnost přípravy racionálního plánu péče o vlka cítí s výjimkou ochránců přírody všechny zainteresované strany. Ochráncům přírody současný zakonzervovaný stav faktické absolutní ochrany vlka pochopitelně z ideologických důvodů vyhovuje. Jakýkoli plán péče o vlka by pro ně byl zhoršením stávající situace.
K hledání kompromisu či konsensu mezi všemi zúčastněnými stranami ve svém vystoupení vyzýval především Vladimír Antal ze Státní ochrany přírody Slovenské republiky, kde se po pěti letech nesouladu vydali právě cestou dialogu zájmových skupin a státní správy.
Své zklamání z chladného přístupu k přípravě plánu péče a především praktické každodenní důvody pro management vlka vysvětlil starosta obce Vernéřovice a chovatel ovcí Tomáš Havrlant. Podle jeho názoru ochránci přírody počet vlků v české krajině podhodnocují, aby tím otupili snahy zavést aktivní management. Tato snaha je však dvojsečná, neboť podhodnocování počtu vlků znamená, že každý z přiznaných jedinců by v posledních třech letech měl na svědomí více než sedm desítek hospodářských zvířat.
Podle názoru starosty Havrlanta je adorace vlka v české krajině podložena pouze ideologicky. Člověk s neřízeným počtem vlků v naší krajině nemůže koexistovat – nekoexistoval ani v minulosti, kdy české země vlkům nabízely mnohem více životního prostoru než v současnosti.
Z pohledu chovatele ovcí konstatoval, že opatření pro ochranu stád (ploty, psi) jsou neúčinná. Funkční je pouze důsledné každodenní zavírání stáda, které však znemožňuje optimální hospodaření (pastva, chovatelské záměry apod.). Na fotkách trofejí srnců ulovených vlky ve „své“ honitbě také starosta Havrlant doložil, že oběťmi vlků nejsou výlučně slabé kusy, jak někdy příznivci vlků tvrdí. To ve svém vystoupení na základě myslivecké praxe potvrdil i jednatel ČMMJ Miloš Fischer.
Snahu o racionální přístup k vlkovi na Ministerstvu životního prostředí potvrdil ředitel odboru druhové ochrany a implementace mezinárodních závazků Jan Šíma. Cílem jeho ministerstva není vlka zachraňovat, ale připravit postup na ochranu i zajištění socioekonomické udržitelnosti vlka. Připravovaný plán péče řeší náhrady škod, preventivní opatření, nakládání s nápadnými jedinci, průchodnost krajiny i například kvalitu vlčí populace či edukaci veřejnosti. Pokouší se najít kompromis mezi zachováním životaschopné populace a odstraněním tzv. „bold“ jedinců s nestandardním a neobvyklým chováním. MŽP zároveň navrhuje vytvoření týmu, který bude schopen reagovat na přesuny vlků (a velkých šelem obecně) mezi honitbami.
V diskuzní části konference vystoupil docent Pavel Hulva z Karlovy univerzity, který prezentoval aktuální výsledky zkoumání vlčice odchycené v létě v Krkonoších. Je vysoce pravděpodobné, že toto zvíře bylo chováno v zajetí. V jeho těle byly nalezeny protilátky proti vzteklině, které nepocházely z prodělané infekce ani očkování lišek návnadami. Jediným možným vysvětlením tak je, že vlčice byla naočkována injekční vakcínou v zajetí. Tuto domněnku potvrzuje i fakt, že ve volnosti i v zajetí se chovala klidně v přítomnosti lidí.
Českomoravská myslivecká jednota intenzivně pracuje na formulaci svých připomínek k návrhu plánu péče o vlka. Přestože v současné době se názorové rozdíly zdají být obrovské a plán péče v nedohlednu, budeme se snažit dosáhnout shody s ostatními zainteresovanými stranami tak, aby výsledný plán byl rozumný nejen ve vztahu k mysliveckému hospodaření s ostatní zvěří, ale především ve vztahu ke společnému životu člověka a vlka v kulturní krajině.
Jednatel ČMMJ Miloš Fischer ve svém příspěvku prezentoval požadavky, které ČMMJ na připravovaný plán péče vznáší.
Požadujeme důslednou evidenci veškerých chovů vlků, kterou sice nařizuje zákon, reálně ale nefunguje.
Dále požadujeme vypracování konkrétního a podrobného krizového plánu pro případ, že s vlky nastanou problémy (například odstranění problémového chování některých jedinců vlka).
A konečně požadujeme stanovení zón, v nichž bude vlk stoprocentně chráněn, mimo ně pak budou moci být případné problémy s vlky řešeny pružně.
Z oficiální zprávy ČMMJ
Pro detailnější informaci si dovolujeme publikovat přepis částí vystoupení některých přednášejících.
Ing. Miloš Ježek, Ph.D.
FLD ČZU v Praze, člen Myslivecké rady ČMMJ
Je potřeba se připravit na to, že vlk osídlí Českou republiku v relativně vysokých počtech. Situace v okolních státech, kde je poměrně intenzivní nárůst populace vlka, je zřejmá. Není důvod se domnívat, že by to u nás bylo jinak.
Je potřeba se začít diskutovat, jak hospodařit s vlkem, zapojit do ní všechny dotčené instituce a obyvatele. Otázkou je to, jak definovat, kdo bude za hospodaření s vlkem skutečně odpovědný. V současném pojetí zákonů o myslivosti a o ochraně přírody odpovědnost není nikde přesně definována. S tím souvisí i otázka jakým způsobem bude vlk monitorován.
V posledních letech jsme svědkem aktivit skupin, které se zabývají vlkem a jeho návratem do přírody, pomocí monitoringu prezentují své výsledky, ale z našeho pohledu systém není ujednocen, nikde není zveřejněno k jakým číslům, k jakým počtům jednotlivé skupiny došly.
Další otázkou je i to, jakým způsobem do monitoringu budou zapojeni samotní myslivci. V současné době dochází k tomu, že myslivci jsou ze statistik vytěsňováni, nicméně je třeba si uvědomit, že myslivci působí na celém území ČR a dokáží přinést plno užitečných informací i k ochraně přírody a subjektům, které se zabývají vlkem na profesionální úrovni. Některé snahy tu jsou, a je třeba, aby dotčené strany navzájem spolupracovaly a problematice se věnovaly společně. Nedokážu si totiž představit, že by organizace monitorujíci vlka na profesionální úrovni skutečně pokrývaly celou ČR a dostatečně mapovaly jeho výskyt.
Dovolím si vznést otázku zejména na státní instituce, zda jsou data monitoringu skutečně veřejná? V současně době, pokud je mi známo, tak je veřejná pouze mapa výskytu, nicméně čísla o skutečných nebo odhadovaných počtech stále chybí.
Další oblastí, která nás trápí, je přístup ke škodám, které vlk působí. Nerad bych se teď věnoval škodám na hospodářských zvířatech, je třeba se věnovat i systému mysliveckého plánování. V rámci zákona o myslivosti máme nastavena nějaká pravidla, kdy je uživatel honitby zodpovědný za hospodaření se zvěří, ale jak do toho implementovat výskyt vlka?
S tím souvisí i otázka škod, stát platí veškeré škody způsobené na hospodářských zvířatech, ale je potřeba si položit otázku, jakým způsobem budeme přistupovat k přirozené kořisti. Stát v současné době neakceptuje škody způsobené zvěří, ale je potřeba i vlkovi nabídnout kořist a zakomponovat jeho výskyt do plánu mysliveckého hospodaření.
Dalším problémem je změna chování nejen myslivců nebo zvěře, ale i hospodářských subjektů, zejména zemědělců. Jsme svědky změny chování zejména těch zemědělců, kteří jsou vlkem přímo dotčeni a začíná se zmenšovat životní prostor hlavní kořisti vlka, zejména jelenovitých. Začínají se ve velkém oplocovat pastviny, které tvoří neprostupnou překážku pro zvěř, která nemůže využívat velkou část porostů.
Je potřeba také řešit poskytování informací vůči veřejnosti. Existují různé portály o návratu vlků, nicméně většina z nich, ať už oficiálních nebo neoficiálních, informuje pouze částečně o pravdě. Je potřeba říkat veřejnosti, že vlk je šelma a ukazovat i obrázky, které nejsou z pohledu veřejnosti dobře přijímány.
Další skutečností, která velice trápí myslivce, je to, jak přistupovat k vlku jako ke zvířeti vnímavému na vzteklinu. Mladší myslivci už nepamatuji dobu, kdy se vzteklina ve velkém na našem území vyskytovala, ale je to stále velice závažné onemocnění, které se vyskytuje za branami naší republiky a je potřeba k tomu takto přistupovat. Jak budeme přistupovat v případě, že vznikne podezření, že vlk v přírodě má vzteklinu? Jak bude dlouho trvat řešení toho, jak zabránit přenosu vztekliny na člověka, případně nějakým útokům na obyvatele? V rámci světa se skutečně jedná o každoroční počet několika případů, kdy vzteklý vlk napadne člověka. A s tím souvisí i rozpoznání, jakým způsobem budeme řešit nestandardní chování vlka. Jak zajistit jeho plachost, vlk byl dlouhá léta představován jako zvíře, které se vyhýbá kontaktu s člověkem, skutečnost je ale v současnosti jiná. Jsme skutečně schopni zajistit plachost vlka při jeho absolutní ochraně?
Prof. Ing. Petr Koubek, CSc.
Ústav biologie obratlovců Akademie věd ČR
Program péče o velké šelmy jsme s kolegy připravovali už v roce 2005, tenkrát byla ale situace jiná, z velkých šelem tu byl jen rys a ostatní jen ve velmi malých počtech na Moravě. Program péče byl na tu dobu velmi progresivní, protože se nám kupodivu podařilo domluvit i s tehdejším hnutím Duha. ČMMJ tehdy s programem nesouhlasila.
Program skončil v šuplíku nějakého ministerstva, pak uplynulo asi deset let a znovu jsme byli osloveni, abychom připravili další program péče. Do tohoto dalšího programu jsme vtěsnali všechny vědomosti, které máme o šelmách v ČR. Dopadlo to stejně, jako v případě kanadského zoologa, který strávil 18 měsíců s vlčí smečkou, poté přišel mezi své kolegy a nikdo mu to, co zjistil, nevěřil. A nám se podobně daří v ČR dvacet let, myslivci nám dvacet let nevěří to, co je jasně viditelné a co je v programu uvedené. I po druhém programu péče se za dva roky slehla země. My jsme v něm přitom uvedli, že bude potřeba se zabývat vlkem, protože vše nasvědčuje k tomu, že dojde k expanzi populace, budou nastávat problémy, což se stalo.
Další programy péče se vyráběly jak na běžícím pásu, problém, který máme, spočívá v několika zásadních věcech. Ten první je tolerance. Pokud bude někdo vykládat, že někde někdo toleruje velké šelmy, tak to není pravda. Víte jaká je situace v Evropě, od Portugalska po Polsko, všude existují velmi ostré tlaky proti šelmám, hlavně proti vlkovi, ale také proti medvědovi, z celého problému se stalo politikum, což je o to horší. Problém vznikl už někdy v předminulém století, když bratří Grimmové upravili pohádku o Karkulce, tam vznikl syndrom červené čepičky a už malé děti krmíme báchorkami o tom, že vlk sežral Karkulku. A to nekončí jen u dětí, to máme stovky nebo desítky různých filmů a seriálu o vlkodlacích, a tento problém nám tu vyrostl do nedozírných rozměrů. Jeden můj švýcarský kolega rozdělil populaci na lukofily a lukofoby. Lukofilové jsou ti, kteří vlka milují za všech okolností, nevidí doprava, doleva, lukofobové jsou pravý opak, vlky nesnáší, snaží se je zničit.
Já jsem si dovolil lukofily rozdělit na ty, jejichž největší zážitek z přírody je z předzahrádky nějaké kavárny, jsou neustále online a neustále někam něco píšou, aniž by o vlkovi něco věděli. Bohužel úředníci na ten hlas slyší, bojí se říct něco jiného, než co by bylo v rozporu s touto skupinou. Ta je všude, není to jen u nás.
Pak jsou ti lukofilové, kteří věnují čas, spoustu času, pracují v terénu, jsou v lese, přináší nové poznatky, ale vlkovi nadržují, není se co divit.
No a na druhé straně jsou chovatelé a myslivci, to je skupina, která je rozhodující v tom, co se s vlkem v přírodě stane. A zde je právě spor, já jsem politicky řečeno na levém středu, nejsem vpravo ani vlevo, ale rád bych si uchoval zbytky selského rozumu a přikláním se spíš k té levostředové organizaci.
Naše středoevropská populace je opředená mnoha mýty a nejasnostmi, první z těch mýtů je, že současní vlci jsou všechno kříženci. To nejsme schopni momentálně zjistit.
Druhý z mýtů je ten, že někdy někdo někde v Německu řekl, že populace vznikla tak, že se odchovávali vlci a až jich bylo hodně, tak se někde vypustili.
Naštěstí tu máme několik možností, jak tyto mýty vyvrátit. Jeden z našich hlavních požadavků bylo, abychom měli představu o tom, co žije v našich domácnostech, o domácích šelmách moc nevíme. Je nejvyšší čas dozvědět se, kde se co chová, abychom mohli odpovídat na další otázky, které si tu klademe. Všechna zvířata musí být podchycena geneticky, čipy apod. Do toho patří kontrola chovu československého vlčáka.
Dnes víme, že populace vznikla z vlků, kteří putovali přes Polsko a Pobaltí, to lze dokázat na DNA. Dovedeme si ale poradit i s těmi zvířaty, která jsou zařazena do skupiny hybridů? V celé Evropě se intenzivně studují podezřelá zvířata, nakonec jelen sika a jelen evropský je příkladem. Hybrid se v první generaci dá poznat podle vzhledu, podle chování, těžko ho ale poznáte ve druhé filiální generaci.
Největší problém mám s označením bold jedinec, to jsou ti, na které si jako myslivci a chovatelé stěžujete, že se nějak divně chovají. Proč se chovají divně? Vysvětluje se to tím, že jsou to jedinci v populaci, kteří obsazují nové území. Aby se mohli rozšířit, aby vytvořili svá nová teritoria, jsou troufalí a drzí. Našel jsem jednu práci ze Švédska, kde zkoumali takové vlky, aby zjistili, jak se chovají, jaká je jejich útěková vzdálenost a za jakých okolností se mění. Útěková vzdálenost normálně vyspělých zdravých vlků je podle jejich sledování už od 17 m, průměrně asi 108 m, závisí to na spoustě okolností, rychlost větru, směr větru, terén, sníh, zarostlé, nezarostlé, vždycky ten vlk utekl, nikdy se z těch několika set případů nestalo, že by vlk vyhledával člověka.
U bold jedince mám jeden zásadní problém, a to je vzteklina. Pokud může vlk potenciálně přenášet vzteklinu, pak ztratí plachost, což je první příznak vztekliny. Jak mám poznat v přírodě, že je to bold jedinec nebo vzteklina?
Ing. Martin Žižka, Ph.D.
Ministerstvo zemědělství
Já bych chtěl v úvodu poděkovat za zorganizování této akce a možnost tady vystoupit. Jménem ministerstva zemědělství samozřejmě můžeme vystupovat k vlku pouze z pozice, která je daná zákonem o myslivosti. Vlk patří mezi druhy zvěře, stejně jako další, jako je medvěd, bobr, los, vydra, rys a další, jsou to druhy zvěře, které nelze, pakliže není udělena výjimka, jak ze strany ochrany přírody, tak ze strany státní správy myslivosti, lovit. V případě výjimek ano. Systém bude jistě podroben diskusi, protože není pružný. S druhy jako je rys a bobr jsou v ČR zkušenosti, včetně zkušeností dopadu z prudkého nárůstu populace, který je nejviditelnější u bobra. V myslivecké komunitě jsou známé zkušenosti dobré i špatné a zrovna tak jsou známé zkušenosti s výskytem a šířením těchto problematických druhů včetně otazníků nad jejich původem, chováním, a to nejen v ČR, ale i v okolních státech.
Program péče o vlka jsme obdrželi, ale předpokládáme, že pod vlivem dosavadních zkušeností s dalšími druhy bude obsahovat záměr očekávaného areálu výskytu, cílovou početnost, stejně jako definování příznivého stavu populace. Je určitě dobře, že do diskuse, ať už v rámci této konference nebo diskuse další, která nepochybně probíhá, je zapojena i zemědělská veřejnost. Zemědělské subjekty zcela jistě poskytnou ve svém stanovisku informace k tomuto druhu včetně sdělení o funkčnosti či nefunkčnosti doporučovaných preventivních opatření, ale i ve věci řízení náhrad škod. Z pohledu ústředního orgánu státní správy myslivosti očekáváme společnou dohodu nad přístupem k vlkovi a očekáváme, že tento přístup bude vyvážený a vyvaruje se již známých chyb u jiných druhů živočichů. Nabízíme roli koordinátora a shromažďovatele informací jak o vlkovi, tak případně i o jiném problematickém druhu.
Ing. Jan Šíma
Ministerstvo životního prostředí
Program péče o vlka, který my nazýváme jako managementový plán, není program záchrany vlka. Vlk k nám přichází, je pravděpodobné, že bude přicházet dál a poměrně intenzivně, víme, že populace, která se vytvořila v posledních dvaceti letech na rozhraní Polska a Saska je poměrně velká, sytí celé okolí, nejen ČR, ale i ostatní státy. Není cílem ministerstva životního prostředí v tuto chvíli vlka zachraňovat, ale připravit postup, abychom byli schopni reagovat a dostát podmínkám na jeho ochranu a zajistili nějakou i socioekonomickou udržitelnost jeho výskytu.
Doufám, že do konce roku budeme projednávat s ministerstvem zemědělství nebo odprezentujeme program péče. Měl by to být dokument, který shrne opatření, která budou směřovat k tomu, že dostojíme závazkům k ochraně vlka, stavu populace a na druhou stranu budeme reflektovat ekonomické a další škody, rizika, včetně bezpečnosti obyvatel. Z toho se odvíjí i opatření, která v rámci ochrany péče zatím navrhujeme, což je úprava postupu při náhradách škod, postup při podpoře preventivních opatření.
Řešení bold jedinců, kdy se hlavně jedná o to naučit se identifikovat, kdy jedinec skutečně představuje riziko, je opravdu problém a na to musíme mít nastavený odpovídající postup.
Z hlediska ochrany bychom mohli hovořit o zachování příznivého stavu populace, ale abychom nemuseli chránit každý jednotlivý dílčí výskyt, tak je důležitá průchodnost krajiny, ta umožní konektivitu populace, nemuseli bychom pak bazírovat na každém jedinci.
Nesmírně důležitá je vzájemná informovanost dotčených skupin, vás myslivců a dalších, tak i obecně práce s veřejností.
Když to vezmu postupně, tak v případě náhrad škod víme, že jsou zjevné nedostatky v současném nastavení. Systém nastavený zákonem 115 neumožňuje náhradu vícenákladů, které hospodářům vzniknou, nejsou řešeny škody na farmových chovech zvěře a není úplně také zcela jednotný systém určení výše vyplácené náhrady. To je potřeba upravit, část lze upravit v rámci vyhlášky, část je potřebné řešit novelou zákona. K tomu směřují i navržená opatření v programu péče.
Pokud se jedná o preventivní opatření, je důležitější pokud existuje možnost stáda dobře ochránit a dobře zaopatřit, což ale neznamená, že ke škodám pak nedojde. Zkušenosti ze sousedního Saska, odkud k nám vlci přichází, jsou takové, že se daří řadě škod předejít dobrým preventivním opatřením, dobrým ohrazením v kombinaci s pasteveckým psem. Řadě škod se tedy dá předejít a je potřeba zavést určitou standardizaci ochrany.
Je asi zjevné, že část jedinců při migraci a při hledání teritorií je odvážnějších. A je potřeba rozlišit rizika. Situace kdy vlk prochází kolem vesnice nemusí být ještě nenormální, pokud se stále bojí lidí. To, že se nebojí auta, zase nemusí být nenormální. Musíme brát v potaz, že vlci přichází z oblasti Saské Lužice, Polska, kde je krajina stejná jako u nás, centrum výskytu sice bylo ve vojenských prostorech, ale jinak krajina je velice podobná. Za hranicí v Polsku je možná osídlení hustší než u nás. Vlci proto mají zkušenost s civilizovanou krajinou a řadu technických prvků nevnímají jako ohrožení.
Na druhou stranu je potřeba skutečně vytvořit postup vylišení rizik a v momentě, kdy identifikujeme jedince, kteří jsou problémoví, tak reagovat, a to i včetně odstranění takového jedince. Je ale třeba propracovat postup, dohodnout ho legislativně, tak abychom měsíc a půl a nečekali, až se vyřídí povolení.
Na základě předběžné diskuse s ČMMJ jsme zapracovali i evidenci zvířat v soukromých chovech. Vlk je zvíře vyžadující zvláštní péči, proto chovy musí být registrované, vlk je v CITES, je zvláště chráněný živočich, musí tedy být výjimka nebo osvědčení k chovu v lidské péči. A vlk je i zvěř, takže chovatel by měl mít výjimku chovu v zajetí, a orgány státní správy by měly mít o legálních chovech dostatečný přehled.
Potřebujeme se zaměřit i na hybridy, tzn. v rámci monitoringu mít zajištěnou determinaci provádění vzorků genetiky, abychom byli schopni problémy včas odhalit. Na to musí navazovat vytvoření pohotovostního plánu, abychom věděli, co má jak ochrana přírody, tak myslivci v dané situaci dělat, možná bychom měli mít nějaký zásahový tým. V momentě, kdy šelma je schopna přecházet noc co noc do jiné honitby, tak není možné hodit zodpovědnost na uživatele honitby a zorganizovat to tak, aby každý uživatel honitby byl schopen jednat. Proto je třeba vytvoření nějakého mechanismu a týmu, který bude schopen operativně reagovat. I u sousedů na Slovensku něco podobného je.
Jestliže máme nějakým způsobem zachovat životaschopnou populaci a přitom reagovat na problematické situace a některé vlky odstranit, tak je důležité, aby vlčí populace měla nějakou konektivitu, protože není možné chránit jednu smečku někde na Kokořínsku, která nebude moci komunikovat s další smečkou, s jinými jedinci, to je biologicky neudržitelná situace. Proto musíme udržet průchodnost krajiny. Pokud bude populace mít tuto provazbu, tak vlastně přispějeme nejen k udržitelnosti populace, ale pak si můžeme dovolit do populace nějak zasahovat.
Určitě klíčové jsou informace a jejich poskytování veřejnosti. Je potřeba pracovat s objektivními informacemi a ty sdílet v rámci všech skupin, tedy i s vámi myslivci. A také samozřejmě chceme naopak přijímat informace od vás, od chovatelů, vyměňovat si informace o preventivních opatřeních, o možnostech financování náhrad atd. A pro širší veřejnost jsou důležité informace o tom, jak se chovat při zpozorování vlka, při jeho pohybu v blízkosti civilizace apod. Jak jsem říkal, nemusí to ještě znamenat riziko, ale je potřeba takovou informaci mít a vyhodnotit.
Program péče o vlka by měl vycházet z relevantních informací, součástí by měl být nebo bude návrh standardizace monitoringu, přeshraniční spolupráce, součástí by měla být i genetika. Chceme prostě mít všechny vstupní elementy a informace k dispozici.
Ing. Aleš Vorel, Ph.D.
ČZU Praha, fakulta životního prostředí
Rád bych prezentoval projekt, ten má úderný a krátký název OWAD. Můžete přečíst český název jako projekt Objektivní akceptace vlka člověkem v pozměněné přeshraniční krajině, je to česko-německý projekt, na kterém pracujeme s německými partnery. My se potřebujeme potkávat, vyvracet si mýty a musíme začít u sebe, to vlk potřebuje. Náš projekt je o tom, že se potřebujeme v té krajině potkat, vyvracet mýty a vyměňovat si informace. My jsme schopni přicházet s kvalitními informacemi, ale pokud se nedostanou k myslivcům, tak je to špatně.
Nejsme akademici z univerzit, ale kořeny jsme zarostlí do regionů, kde se vyskytuje vlk. Nás je dvanáct a máme partnery hlavně v Německu. Jsme nevládní organizace, která je saským i německým státem honorovaná za účelem monitoringu, edukace všech skupin, které se vlkem zaobírají. Jako modelové území máme severozápadní a severní pohraničí. Projekt vznikl před čtyřmi roky, reaguje na situaci, která je na obou stranách hranice.
Mgr. Miroslav Kutal, Ph.D.
Hnutí Duha
To, s čím se aktuálně potýkáme, není v rámci Evropy nic unikátního. V Evropě není žádná země, kde by se vlk aspoň dočasně nevyskytl. Poslední zemí byla Belgie, vlci tak dovršili návrat do Evropy. Oblasti, kde se objevuje vlk, mají daleko k divočině a k nedotčené přírodě. Zatím neexistuje žádný národní park v Evropě, kde by vlk měl šanci dlouhodobě přežít, šelmy s námi musí sdílet krajinu, mimo rezervace a národní parky, tím mohou vznikat i konflikty v hospodaření.
Příklad toho, jak vlk dokázal znovu obsadit evropskou kulturní krajinu je právě Německo a Sasko, kde se první smečka objevila v roce 2000. Navzdory velké přizpůsobivosti, kterou velké šelmy mají, existují určité limity, které vlkům brání se rozšiřovat rychleji a do některých oblasti zatím nedošli vůbec. Důvodem jsou bariéry v krajině.
Dalším limitem jejich šíření jsou konflikty, které vznikají při chovu hospodářských zvířat, zejména ovcí a koz a pak je to konflikt s myslivostí, kde se potkávají různé zájmy různých skupin obyvatel. Je to spíše spor o hodnoty než o nějaké reálné statky.
Pak je tu nedostatek informovanosti, částečně pověr, částečně přehlcení informacemi, které vedou k negativnímu postoji části obyvatel k vlkovi a potenciálně k pytláctví, které u všech druhů velkých šelem, nejen u nás, ale i v Evropě, je zásadním ohrožením populací.
Já bych shrnul cíle hnutí Duha, myslím, že podobné jsou cíle aktuálního programu péče, který se pro vlka a další šelmy připravuje.
První je znát objektivní počty, zmapovat počty, abychom vůbec debatu mohli vést na základě objektivních čísel.
Pak je to eliminiace konfliktů, které ať chceme nebo nechceme, tak vznikají a musíme se naučit s šelmami znovu naučit žít, sdílet s nim i krajinu, zabránili šíření dezinformací, lépe chápali procesy, a informovali veřejnosti o monitoringu, jak naše práce funguje a z čeho a z jakých dat vychází.
A pak je nutné ochránit pro vlka krajinu, která ještě zbyla, aby do budoucna nemusely být vlčí populace regulované.
My v oblastech výskytu vlka jsme rozjeli terénní monitoring s pomocí dobrovolníků, kteří se k nám hlásí a mají zájem se o vlcích dozvědět víc. Každý podzim probíhá několik hlavních seminářů, kde probíhá základní školení a pak monitoring, který probíhá systematicky během celého roku, především v zimním období.
Aktuální stav je takový, že máme minimálně šest vlčích smeček a dalších pět párů po celé republice. Při monitoringu využíváme podobný systém jako kolegové v projektu OWAD, mapování v kvadrátech 5x5 km, procházení postupných tras a ověřování dat. Pokud se data zkombinují s pobytovými znaky, tak máme aktuální počet smeček v ČR.
Ing. Tomáš Havrlant
Starosta Vernéřovic a chovatel ovcí
Jsem chovatel ovcí na Broumovsku a současně jsem starosta obce Venéřovice. Já bych uvedl jiný pohled na vlka, který je z praxe. Žiju na Broumovsku, což je podle názorů odborníků typický příklad zemědělské kulturní krajiny, která má tzv. barokní ráz. Je to venkovská krajina, kde přijede ročně 400 000 turistů a trend je rostoucí. Naše pastviny jsou vesměs blízko turistických cest, turisté jezdí na kole, na koních, chodí na procházky se psem. Velká část našich pozemků je v ekologickém režimu, což by mělo být to nejlepší pro naši přírodu.
Podle hnutí Duha bylo u nás v období přelomu roku 2017 a 2018 pět vlků, když to porovnám s oficiálními škodami, tak na Broumovsku jen na území CHKO jeden vlk zabil v průměru 33 kusů domácích zvířat. Když to převedeme do současnosti a dáme do toho oblast Trutnovska a pohraničí, tak jeden vlk má v průměru na svědomí 80 domácích zvířat.
Jsou rozpory v počtu vlků, které dává hnutí Duha a oficiální statistika českého statistického úřadu. Myslím, že pravda je někde uprostřed. Vychvalovat návrat vlků je podle mého názoru hlavně ideologie, je nám opakovaně tvrzeno, že vlci se vracejí, že jsou chráněni na evropské úrovni, že s tím nemůže nic dělat, smiřte se s tím. Podle mě je to katastrofální přístup a neodpovídá naší historické paměti a zkušenosti.
Když byla v září 2017 manifestace proti vlčím hlídkám, tak nám tam zástupci hnutí Duha řekli, že lidé patří do města a příroda je pro vlky, vrací se k nám vlci, naučte se s nimi žít. Ale naši předkové nikdy nežili s vlky v souladu, vždy se likvidovali, vlk byl jediné zvíře, které mohli lovit lidé z venkova.
Je mýtus, že správným zabezpečením stád se dá předejít útokům vlků. Pokud si někdo myslí, že elektrická síť 110 m vysoká v kombinaci se psem zabrání útoků vlkům, tak realita je úplně jiná. Podle jedné studie ze Slovinska v letech 2008 až 2010 bylo ve Slovinsku monitorováno 288 útoků na farmy. Průměrná výška plotu byla 145 cm, byly elektrické, 78 % útoků proběhlo v noci, 22 % ve dne, útoky byly i tam, kde si chovatelé zavírali zvířata na noc do salaše. Paradoxní je, že 53 % farmářů mělo pastevecké psy doporučených plemen, 89 % mělo elektrické ohradníky. Výsledek studie byl, že elektrické ohradníky vlkům nezabránily útokům na stádo. Podobné zkušenosti jsou i z Francie, kde z oblasti Alp je 85 útoků na stáda s doporučeným ochranným opatřením a 52 útoků proběhlo přes den, vlci se přizpůsobí situaci a útočí vždy, když mají možnost.
Slýcháme často proč si nepořídíme pastevecké psy, je to doporučený způsob ochrany, určitě to funguje. Dovedete si představit, jak to bude vypadat v naší krajině, když za elektrickou sítí budeme mít tyto psy, přitom jeden pes je nanic, jsou potřeba dva až tři.
Kvalitního psa není tak jednoduché získat, protože v západní Evropě se přerušila tradice chovu psů, kteří měli praktické zkušenosti s bojem s vlky, takže dnes neseženete psa, který je z dobrého původu. Ve Francii je aktuálně požadováno 2000 štěňat těchto psů, ale nejsou k dostání, pro takového psa si dnes musíte zajet do Turecka, Kyrgystánu nebo jinam na východ, ale představa chovatelů, že si koupí takového psa a zabrání útokům je úplně mylná. Toto jsou psi, kteří se rozhodují samostatně, neznají tak zalidněnou krajinu, mohou způsobit velké škody. Takže spoléhat se, že se pes bude chovat podle našich představ je opravdu mylná.
Vlci prostě dnes nejsou přirozenou součástí naší kulturní krajiny. Na Slovensku, kde uplatňují rajonizaci, tak tam vlci nezpůsobují takové škody jako u nás, přestože je jich tam víc. Je to tím, že mají větší strach z lidí, mají zkušenost, že člověk je pro ně nepřítel, ale my si tu vychováváme vlky, kteří se lidí nebojí.
K postupné změně náhledu na vlka dochází i na úrovni evropského parlamentu, vzhledem k blížícím se volbám chovatelé po celé Evropě čekají na změnu politiky EU. Hospodářská zvířata tvoří sice jen zlomek potravy vlků, ale když mi někdo řekne, že našel v trusu vlka 0,1 % hospodářských zvířat, tak to nereprezentuje skutečné škody. Když vlk napadne stádo, tak nesežere tolik, co zabije, působí další škody, jsou potrhaná zvířata, prostě podle mého názoru složení vlčí potravy není relevantní na obhajobu vlčí přítomnosti v krajině. Problém je totiž i utrpení napadených zvířat, podle stanoviska ochránců je útok vlka přirozený proces, se kterým se musíme smířit a nedá se s ním nic dělat. Nevím, kde jsou ochranáři zvířat, kteří když v televizi vidí vyhozené štěně, tak organizují petice, vozíme si chrty z Anglie, abychom je zachránili, ale kolik zvířat trpí u nás, to nikoho nezajímá.
Nemluvě o psychologických dopadech na chovatele, jakmile přijde vlk, tak je chovatel ve stresu. Já jsem vlka třikrát vyháněl z ohrady a věřte, že je to hodně nepříjemný pocit. Ve Francii psychologové porovnávají prožitky farmářů po útoku vlků s pocitem lidí, kteří prožili válečný stav, je to neustálé napětí a stres.
A už nikdo nemluví o nepřímých důsledcích vlka na chov. Já osobně zavírám celé stádo, mám asi 150 kusů, každou noc do vysoké pevné ohrady, ze všech pastvin tam musím všechny ovce na noc nahnat. Ráno zase na svítání vyháníme ven, musím rezignovat na šlechtitelskou práci, protože nemůžu oddělit zvlášť chovné berany, zvlášť jedničky, bahnice, zvlášť ty kusy, které nechci připouštět, musím na šlechtění rezignovat a to mi nikdo nezaplatí. Nemohu pást v noci, místo aby se v klidu pásly, tak je zavírám a vyháním, místo toho, aby měly přírůstky, tak mám nižší užitkovost, mám třeba beránky ve stejné věkové kategorii o pět kilo lehčí než, protože se pořádně nenapasou.
Jsem jedním z pěti chovatelů z Broumovska, kteří podali žalobu na stát, naším cílem je změnit právní úpravu ochrany vlka. Je třeba určit oblasti, kde vlci budou tolerování, například v národních parcích nebo v tzv. nové divočině ve vojenských prostorech, ale určitě není možné, aby vlci byli součástí kulturní krajiny v celé republice.
Zvukový a obrazový záznam celé konference je k dispozici na webu Českomoravské myslivecké jednoty www.cmmj.cz