Návrat vlků do Yellowstone je hezká pohádka. K reintrodukci velkých šelem ale potřebujeme racionální vysvětlení

  • 21. července 2022
  • 9 minut čtení
  • 82
Příběh o návratu vlků do Yellowstone, prezentovaný jako pohádka s dobrým koncem, si přitom žije už skoro tři dekády svým vlastním životem. Jako příklad dobré praxe je dáván skoro pokaždé, když se někde nadnese téma návratu velkých šelem do krajiny.

Příběh o návratu vlků do Yellowstone zná snad každý, kdo se jen trochu otřel kolem ekologie, reintrodukce druhů, ochrany přírody a problematiky velkých šelem. Od roku 1995, kdy se odehrál, byl bezpočtukrát převyprávěn, zdokumentován a popsán.

Takže se z něj, ve zkratkovitosti opakovaného výkladu, vlastně stala jakási pohádka. Hezká a s dobrým koncem. Podobně, jako ta O Červené Karkulce. V ní ostatně v hlavní roli též vystupuje vlk, známe ji v hrubých obrysech všichni, a pamatujeme si, že obsahuje cenné ponaučení. Háček je v tom, že u ní každý známe trochu jinou verzi. A nyní se díky kritické retrospektivě vědců a badatelů dočkal nové, upravené – a ne tolik rozjásané verze – i příběh o návratu vlků do Yellowstone.

Co se tehdy v jednom z nejznámějších národních parků Severní Ameriky skutečně přihodilo a co se k příběhu přibásnilo dodatečně? Yellowstone byl slavně založen roku 1872, v době, kdy na území tří okolních států – Montany, Wyomingu a Idaha – už dlouho prodělávaly divoce žijící populace vlků hluboký propad. Byli loveni jako škodná. Nově vytvořené chráněné území o rozloze 8991 kilometrů čtverečních poskytovalo šelmám jen pramalou ochranu, uvnitř jeho areálu byli loveni stejně, jako vně. Aby tu – k roku 1926 – oficiálně zaznamenali odstřel posledního vlka. Přesněji, šlo o dvě vlčí štěňata, s nimiž to skoncovali sami rangeři parku. Od té doby tu žádní vlci nebyli k vidění.

Spásači s obřím apetitem

To zavdalo v poválečných letech podnět k úvahám, jak a na kolik dobře je, že tak rozlehlé chráněné území funguje bez šelem, jež tu kdysi byly hojné. Ony úvahy, odborné i laické, praktické, pragmatické, kulturní i mírně ezoterické, často měly ještě jeden společný námět. Jeleni.

Třímetrákové býložravce, spásající šťavnatou zeleň a podrost na počkání. Zvířata tak velká a bez vlků – svých hlavních predátorů – brzy tak početná, že začala měnit podobu Yellowstone. Sešlapáváním a vypásáním listnatého podrostu, degradací lesních porostů, navázanou erozí půdy. Mohlo jich tu žít přes 40 000 a dělali z národního parku doslova paseku. Neblaze to dopadalo na řadu dalších zde žijících chráněných živočichů.

Správci parku se pokoušeli jelení problém řešit všemožně: odchyty, kastracemi, oplocenkami, odstřely. Stálo to nemalé peníze, mnohdy to bylo kontroverzní a výsledky to přitom přinášelo pramalé. Navíc každý z takových umělých regulačních zásahů ubíral národnímu parku na prestiži a jeho ochranářské hodnotě. Šlo taky o budoucí financování a příjmy parku, práva lovců, o politiku. A o to, že se sem návštěvníci (v 60. letech 1,5 milionu, v 70. letech 2,5 milionu ročně) vydávali za obrazy divočiny, ne do obory. Proto na síle získávala iniciativa volající po návratu šelem. Vlků. Ti totiž dokázali držet jeleny a další spásače zkrátka, dělali to vytrvale a přirozeně. A hlavně zadarmo. A 12. ledna 1995 se to stalo.

Návrat, jaký Amerika nepamatuje

Z Alberty, národního parku v Kanadě, přijelo do Yellowstone prvních osm vlků. V příštím roce bylo přemístěno dalších 31 exemplářů. Vlci se vrátili tam, kde 70 let nebyli. A všichni – odpůrci i podporovatelé návratu šelem – s neskrývaným napětím sledovali, co to vlastně udělá. Opravdu bylo na co koukat.

V průběhu následujících let se počet jelenů v severní částí Národního parku Yellowstone snížil z 19 000 na necelých 6000. Ne všichni byli odloveni vlky, řada jich jen odtáhla jinam. Vlci tu mezi velkými spásači vytvořili „atmosféru strachu“ – jeleni se začali vyhýbat snadno přístupné pastvě v povodí řek (kde na ně mohli útočit smečky vlků) a stáhli se více do hlubších lesů. Parkem se také pohybovali jinak, opatrněji. Úbytek spásačů pak uvolnil tlak, který bránil zmlazení dřevin v nížinách.

Vlčí smečka ohrožuje bizona v Yellowstonském parku

Vlčí smečka ohrožuje bizona v Yellowstonském parku

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | Doug Smith / Yellowstone National Park

U vody se zazelenaly vrby, topoly a osiky, které neokusovány dokázaly vyrůst do hustého houští. Prospěch z toho měli například bobři, kteří tu začali stavět hráze. Došlo k výraznému zamokření terénu kolem řek, výrazně se změnila vodní bilance celého regionu. Ubylo povodní. Biotopy téměř bez jelenů se viditelně regenerovaly, obnovovaly. Přibylo hmyzu, drobných savců, obojživelníků.

Na to, co se odehrálo v Yellowstone po návratu vlků, budou v letech následujících odkazovat všemožné studie. Bylo to vděčné téma, protože se tu bez přehánění psala nová kapitola ekologie, ochrany přírody, všech budoucích reintrodukčních a připravovaných repatriačních programů, re-wildingu. Protože to opravdu vypadalo, že návrat vlků, šelem stojících na vrcholu trofické kaskády – potravního řetězce – se postaral o návrat celého ekosystému do rovnovážného stavu. Jenže ono je to celé drobet složitější.

Parádu neudělali jen vlci

V druhé polovině 90. let se s velkou míru automatismu předpokládalo, že každá následující změna po reintrodukci v národním parku byla důsledkem působení vlků. Odborníci, zoologové, biologové i ekologové, to dnes ovšem vidí už trochu z odstupu. A proto si troufají hezký příběh o návratu vlků do Yellowstone poupravit, doplnit.

A to následovně: pozorované změny v ekosystému byly způsobeny vlky, ale jen z části. Byly tu i jiné faktory. Například v severní částí Národního parku Yellowstone po roce 1995 přibylo střelců lovících jeleny. V druhé polovině 90. let také v oblasti přibylo medvědů a pum. Dalších predátorů z vrcholku trofické kaskády. Výrazným zásahem do podoby ekosystémů byla i série ničivých lesních požárů. Své udělaly i klimatické změny, které se tehdy hlásily většími srážkami, jež dokázaly přispět k zavodnění krajiny kolem řek a zmlazení dřevin. Zkrátka a dobře, sešlo se toho víc, a vlci byli jen jedním (byť podstatným) dílkem celé skládačky.

Výsledky prvních monitorovacích zpráv a studií, ostře sledujících Yellowstone, ale překlápěly všechny zásluhy na vlky. Zprvu to dávalo to smysl, a proto navrátivší se šelmy vypadaly jako hlavní a jediní nositelé pozitivní změny.

Ekosystémy jsou ze své povahy rozsáhlé, chaotické, se spoustou přímých a nepřímých – často neviděných a dost netušených – vztahů. Jen málokdy se vlastně dá na první dobrou odhadnout, že výsledkem zásahu A nastane žádaný stav B. Dost často to může být nežádoucí C, D nebo třeba E. Jenže příklad trofickou kaskádu obnovujících vlků z Yellowstone se mezitím stal téměř univerzálním receptem na regeneraci ekosystémů, krajiny.

První kritické hlasy

Proto v roce 2010 způsobila nemalý rozruch „kacířská“ studie, srovnávají vliv vlků z Banff, ostrova Isle Royale a Yellowstone. V krátkosti: šelmy na jiných lokalitách rozhodně neměly na ekosystém takový vliv jako v americkém národním parku. Vypadalo to, že výsledky z Yellowstone, nejspíš nezáměrně, nadhodnocovaly regeneraci porostů 4-5x.

V roce 2017 se pak země zachvěla znovu, kvůli studii s provokativním názvem "Můžeme zachránit velké šelmy, aniž bychom přišli o vědu o velkých šelmách?" Její autoři upozorňují na to, že se stále častěji objevuje tendence ignorovat, přehlížet nebo znevažovat základní principy vědecké práce při bádání nad ekologickou rolí, kterou mohou hrát velké šelmy. Jde například o zobecňování a přenášení výsledků z relativně nedotčených ekosystémů na ekosystémy výrazně pozměněné člověkem, nedostatek dat a validních metod výzkumu, logické chyby a mezery v předkládaných hypotézách.

Zkrátka a dobře, že spolu s reintrodukčními programy inspirovanými příkladem Yellowstone přibývá ve světě vědy studií, které jsou děravé jako cedník. Které jednostranně líčí pozitiva návratu vlků, aniž by si všímaly problémů, komplikací, neduhů a nedostatků. Což ani trochu nevylepšuje důvěru veřejnosti ve vědu, případně v závěry takových odborníků.

Příběh o návratu vlků do Yellowstone, prezentovaný jako pohádka s dobrým koncem, si přitom žije už skoro tři dekády svým vlastním životem. Jako příklad dobré praxe je dáván skoro pokaždé, když se někde nadnese téma návratu velkých šelem do krajiny. Současní odborníci, kteří už vnímají Yellowstone kritičtěji, před tím varují.

Řekněte, že si nejste jistí

„Důvody pro reintrodukci vrcholových predátorů by neměly být rámovány obrazem ekologické nirvány,“ píše například Hugh Webster, když pátrá po skutečných dopadech možné přítomnosti vlků a rysů na biologickou rozmanitost Británie. „Příběh o návratu vlků do Yellowstone vytvořil mýtus, který lidé – možná s těmi nejlepšími úmysly – přeceňují. Vlci totiž nemění toky řek, jak bychom si přáli, a rysové neloví jen ta zvířata, která jim dovolíme.“

Návrat rysů do Anglie je dnes na spadnutí, ale nikdo ze současných obhájců této iniciativy vlastně není schopen na solidních datech a výzkumu garantovat, zda výsledek jejich reintrodukce bude stejně žádoucí (jako před lety ve Švýcarsku), nebo bez výrazného efektu na srnčí zvěř (jako v Norsku a Švédsku). Webster se domnívá, že ochránci přírody by neměli ospravedlňovat reintrodukce velkých šelem argumenty z Yellowstone, tedy výkladem o ekosystémových službách nebo trofických kaskádách, které vlci vytvoří. „On je to krásný příběh, podněcuje představivost, ale skutečně vědecké doklady o něm nejsou jednoznačné," říká.

Místo toho bychom k návratu šelem měli přistupovat s pokorou. S tím, že vlastně předem nevíme, co to udělá. Než abychom pak nekritickými vědeckými studiemi polstrovali realitu. „Reintrodukce velkých predátorů za nás nevyřeší složité ekologické problémy, a měli bychom přijmout skutečnost, že si nikdy nemůžeme být jisti, jaký by mohl být dopad jejich návratu,“ uzavírá Webster.

Příběh o návratu vlků do Yellowstone je jistě inspirativní, krásný. Ale silně přeexponovaný. Pokud budeme chtít přesvědčit veřejnost o tom, proč vlastně navrátit velké šelmy do krajiny a jaké to bude mít dopady, budeme k tomu potřebovat racionální vysvětlení a dobré podklady. A ne jen hezké pohádky.

Převzato:

https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/navrat-vlku-do-yellowstone-je-hezka-pohadka.k-reintrodukci-velkych-selem-ale-potrebujeme-racionalni-vysvetleni?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=779510&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

autor Radomír Dohnal

Biolog, environmentalista, vzdělávací pracovník. Vystudoval PřF Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích. Od roku 2010 pracuje jako freelance journalist, přispívá pravidelně do dvou desítek on-line a tištěných médií, s akcentem na popularizaci vědy. Žije s rychle se rozrůstající rodinou na jihu Moravy. Aktivně se zajímá o historii a přírodu