Do kanadského Algonquin Provincial Park přijel v srpnu 1996 s rodinou na obyčejnou letní dovolenou. Mělo to být několik klidných dní v divočině.
V noci se Zachariah rozhodl spát venku pod širým nebem. Pro dítě je něco takového dobrodružství. Les kolem tábora byl temný, ale zároveň působil klidně. Jen zvuky hmyzu, vzdálené šumění stromů a občasné zapraskání větví někde v dálce. Zachariah usnul ve spacáku jen několik metrů od rodičů. Pak přišel okamžik, který mu zůstal v hlavě celý život. Probudila ho obrovská bolest v obličeji. Vlk sevřel čelisti chlapcovu tvář a začal ho táhnout k temné hranici lesa.
Nejdřív vůbec nechápal, co se děje. Cítil jen tlak, bolest. Když otevřel oči, zjistil, že ho za hlavu drží vlk. Divoký vlk ho doslova tahal ven ze spacáku. Právě v tom je útok vlka tak děsivý. Není to rychlý náraz jako u žraloka. Člověk slyší jeho dech, vidí jeho oči a cítí zuby. Zachariah začal křičet. Jeho matka Tracy se okamžitě probudila a rozběhla se k němu. Ve tmě nejdřív vůbec nechápala, co vidí. Pak si uvědomila, že jejího syna drží vlk. Popadla ho do náruče, ale zvíře neustupovalo. Stálo jen několik desítek centimetrů od nich a dál se pokoušelo zaútočit.
Zachariahův otec Thom vyskočil ze spacáku a rozběhl se proti vlkovi. Jenže to nebyla situace, jakou si lidé obvykle představují z filmů. Vlk neutekl pryč hned. Naopak. Opakovaně se vracel a znovu útočil. Kroužil kolem rodiny, vrčel a znovu vyrážel dopředu. Teprve po několika dalších výpadech konečně zmizel ve tmě lesa. Když rodiče na Zachariaha posvítili baterkou, přišel šok. Obličej měl roztrhaný téměř k nepoznání. Nos měl rozdrcený a část tváře visela. Krev mu tekla z hlubokých ran pod očima a kus pravého ucha chyběl úplně. V podobných chvílích člověk velmi rychle pochopí, jak bezmocný v divočině skutečně je. Delventhalovi byli hluboko v parku. Neměli možnost okamžité pomoci. Trvalo dlouhé hodiny, než se vůbec dostali k telefonu. A další hodiny, než se Zachariah dostal do nemocnice v Torontu.
Lékaři pak několik hodin bojovali o záchranu jeho obličeje. Plastičtí chirurgové mu rekonstruovali nos, tvář i části úst. Dostal více než osmdesát stehů. A přesto měl obrovské štěstí. Vlk minul oči i krční tepny jen o centimetry. Kdyby zaútočil trochu jinak, chlapec by pravděpodobně zemřel přímo v táboře.
Právě tento případ otřásl mnoha odborníky i veřejností. Dlouhá léta totiž převládal názor, že zdraví severoameričtí vlci člověka prakticky nenapadají. Jenže útok na Zachariaha byl důkladně vyšetřený a všechno nasvědčovalo tomu, že nešlo o vzteklinu ani jinak nemocné zvíře. Zaměstnanci parku později nalákali vlka zpět na místo pomocí návnady, odchytili ho a zastřelili. Šlo o zdravého mladého samce vážícího přibližně 25 kilogramů. A to bylo možná nejznepokojivější. Nebyl nemocný a nebyl šílený. Byl zdravý.
Vyšetřování později ukázalo, že vlci v Algonquinu si začínali na lidi příliš zvykat.